Rekuperací rozumíme opětovné získávání tepelné energie z nějakého média. Zpravidla to bývá čerstvý vzduch z vnějšího prostředí, který je veden skrze tzv. rekuperační výměník. Z druhé strany z vnitřku místnosti je do výměníku vháněn většinou vydýchaný vzduch, který je považován za odpadní. Obě vzduchové hmoty jsou od sebe odděleny, ale odebírané teplo z vydýchaného vzduchu je jímáno a předáváno čerstvému vzduchu. Tím se nová vzduchová hmota zvenčí předehřívá a vhání se do místnosti již o něco teplejší, než je teplota vnějšího prostředí. Účinnost rekuperace je přitom velmi vysoká, tepelné ztráty činí jen něco kolem deseti procent.

Jaká jsou měřítka účinnosti větrání a rekuperace

100 % – ta by vznikla tehdy, kdyby se přívodní ovzduší ohřívalo na stejnou teplotu, jaká panuje v místnosti, což je pochopitelně nereálné vzhledem k tepelným ztrátám.

0% – to je typický případ větrání otevřeným oknem, kdy se teplota v místnosti a venkovní teplota vyrovnávají v závislosti na délce větrání. Tento způsob je v zimních měsících pochopitelně ekonomicky neefektivní.

30 – 90% – reálná účinnost rekuperačních jednotek, kdy účinnost nad 60 procent je již považována za přijatelnou. Duplexové rekuperace mívají účinnost 75 – 95 procent v závislosti na objemu výměníku, na jeho typu a na průtoku vzduchové hmoty .

Praktické pojetí

Rekuperaci lze využít v bytech i rodinných domech, v průmyslových objektech, v plaveckých bazénech a aquaparcích, ve zdravotnických zařízeních (nemocnicích) tedy prakticky všude tam, kde je nutno zajistit dostatečné větrání. Většinou to probíhá tak, že odpadní vydýchaný vzduch má teplotu, dejme tomu 21 stupňů, venkovní ovzduší má -5 stupňů a rekuperační jednotka vhání čistý vzduch o teplotě 18 stupňů. Tento způsob větrání a předehřevu není tedy dostačující pro vytápění objektů, pouze významně snižuje náklady topné soustavy.